Karibik, Severní trasa z Martiniku na Monserat

Zase ti frantíci. Snad sto let staré éro a letušky příjemné jako prasklá otěž hlavní plachty při halze a 60 knt větru na zaďák. Posádka se vzpíná, že tohle fakt ne. (Krize vždy nastává cca hodinu od vzletu, pozn. autora.) Že příště si radši zaplatí desítku navíc a poletíme z Londýna s někým normálním. Krčím rameny a odkazuji na plán cesty s návrhy letenek v rozmezí 15 – 80 tisíc korun.  Jak již mnohokrát před tím volím Cimrmanův úkrok stranou, zbaběle prchám před rozzuřenou posádkou a znalecky mířím doprostřed  B777 k proviantu. První rumpunch Le Mauny to jako vždy prolomí a po pár dalších už jen slyším smích a cvakot fotoaparátů fotících Atlantik a korálové atoly, pak jen zpětný chod motorů při přistání na Martiniku. Toliko, abych případné další zájemce o exotickou dovolenou při využití služeb Air France, instruoval k přežití.

Po přistání usmlouvám taxi za 100 EUR a jedeme 40km na jih do Le Marin, kde jsme za necelou hodinku. Posádku znalecky usazuji k Elis do legendárního námořnického baru Mango bay. Jde přebrat loď, kancl Dream Yachtu je stále na svém místě, holky mě již znají, stejně tak technik a vyjednávám následné přebrání lodě. Po návratu do Mango bay vidím, že hektolitr rumu udělal své, postupně nakládáme posádku na povoz od Myšáka,kamaráda, jenž dělá technika u Dream Yachtu. Uleháme pod pergolu u pontonu, kde se jak již tradičně pohupuje moje stará známá Salina 48.

Druhý den se naloďujeme, podepisuji předávačku. Na dotaz, zda je vše v pořádku, mi je překvapivě odpovězeno, že of course. Se slovy Thank you jdu do kanceláře, volám si Luica (ředitele DYC v Le Marin) dávám mu Becherovku jako pozdrav z Čech a stejně tak mu dávám papír s tužkou, ať mi napíše, co mám koupit na případnou opravu lodi. Po přátelským obětím mě vede do skladu, kde mi chlapci dávají několik kladek, šekly, jezdce na hlavní plachtu včetně grafitových kuliček, náhradní čerpadlo na vodu, šití na plachty.. a EPIRB, když by cokoli. Po brífinku vyplouváme a vzdáváme Neptunovi čest. Panák rumu končí v moři, mezi korály úžiny Le Marin proplouváme jako had. Okolo míjíme ztroskotané lodě, co tu stále jsou. Asi jako památník. Ono, víme, místní rum je fajn, ale jak kdy.

Jakmile se dostaneme za úžinu do bezpečných vod, testuji plachty a zkouším pár obratů. Vše jde hladce, nastavuji oplachtění a dávám kurz do Anse D´Arlet, kouzelnou karibskou zátoku u neméně kouzelné vesničky stejného jména – D´Arlet. Fouká teplý pasát, posádka mačká fotoaparáty a fotí zelené hory Martiniku, sopečný atol LeDiamant tyčící se zprostřed moře a skákající delfíny, co nás vyprovodili z korálových vod jižního Martiniku. Po třech hodinách kotvíme k zátoce s tyrkysovou vodou, bílou pláží, prvními palmami a plážovými bary. Posádka skáče do vody a plave s želvou, co nás přivítala. Kousek u pláže je vyčnívající skála, která je vyhlášeným šnorchlovacím revírem. Nasedáme na člun a na dvě várky se přemísťujeme na břeh. Část posádky jde k baru, část šnorchlovat a zbytek se mnou na procházku po vesničce a na vyhlídku na nedaleký kopec ze severu lemující naší zátoku.